Nic nechápal a rodné češtině už ani trochu nerozuměl. Ale stejně měl Václav Zelenka svým způsobem štěstí – jako jeden z mála přežil lidickou tragédii.

Když do Lidic 10. června 1942 vtrhlo německé komando, aby zajistilo jejich vymazání z mapy, nebyly ještě Václavovi ani čtyři roky. Moc si na to nepamatuje, jen ví, že je nad ránem vyhnali z domu.

Tehdy viděl naposled tatínka – všechny muže od patnácti let výše čekala poprava. Děti a matky odvezli do kladenské reálky, kde nocovaly na slámě. Vašík coby modrooký blonďáček odpovídal árijské představě „nového“ člověka, a tak dostal milost.

Nenechali ho zplynovat jako většinu ostatních lidických dětí. Prošel několika dětskými domovy a pak skončil v německé rodině.

„Napřed jsem byl v Puschkau v Polsku, na podzim 1944 nás převezli do výcvikového tábora Hitlerjugend v Oberweisu v rakouských Alpách, kde se z nás snažili vychovat fanatické obránce říše.

Nesměli jsme promluvit jinak než německy. Vůbec jsme dostávali do těla. Chodili tam vojáci a seznamovali nás se zbraněmi – byl to dril. Já byl jeden z nejmladších, ale pamatuju si kluka, který přímo z tábora stačil narukovat do wehrmachtu.

Nerozuměl jsem tomu, co se děje, jen jsem věděl, že nejsem Němec. Měl jsem pořád svoje jméno: Wenzel Céélenka, tak to vyslovovali. V jednom kinderheimu se mnou byl o čtyři roky starší Vašek Hanf, taky z Lidic.

Velmi svéhlavej kluk. Německá rodina ho vrátila jako nepřevychovatelného, každou chvíli byl zavřený v temnici bez jídla a pití.

Prošel ještě dalšími třemi tábory a zažil otřesné věci. V jednom z nich se náckům ztratily z kanceláře peníze. Zjistili, že je ukradl desetiletý kluk z Maďarska. Všechny svolali na dvůr, přinesli špalek a prostě mu usekli hlavu.“

Jak se z Václava stal Rolf…

Vašek měl štěstí v neštěstí – v únoru 1945 se dostal do rodiny dělníka z předměstí Drážďan a dostal nové jméno: Rolf Wagner. Hned první noc zažilo město kobercový nálet, který zničil i ulici, v níž žili jeho adoptivní rodiče.

Přišlo další stěhování v jeho krátkém životě. Wagnerovi pocházeli z Olbernhau u českých hranic, kde byl relativní klid. „Měli tam zbytek rodiny, kde jsme s adoptivní matkou přečkali to nejhorší.

Po návratu do Drážďan jsme zjistili, že jsme bezdomovci – Wagnerových byt mezitím obsadila rodina, která se kvůli bombardování ocitla bez přístřeší. To už nám Rusové pomalu klepali na okna, byl konec války.

Dvě rodiny se do jednoho bytu nevešly, tak jsme se brzy zase stěhovali – do saského městečka Lohsa, kde Vati (chtěli, abych jim říkal mami a tati) dostal práci jako bagrista v povrchových dolech. Všude byly stopy po válce.

Spousta munice, zbytky těl…“ Začal chodit do školy. „Spolužáci netušili, odkud jsem. A já se tím nechlubil. Tam byly děti vychovávané tak, že jsou Němci – a kdo je víc?

Každý odjinud byl prašivý. Vždyť cizí letadla jim házela bomby na hlavy. Proč se tak dělo, to už si dětský mozek nepřebere. Když klukovi přijde táta z ruského zajetí s podlomeným zdravím, bude ten kluk Rusy nenávidět.

Když jsme potkali ruského kluka, lítaly šutry. Ale adoptivní matce Johanně jsem už po týdnu řekl, že stejně vím, že jsem Čech.

Zarazila se, běžela k rádiu a naladila Prahu, abych jí přeložil, co říkají. Já se samozřejmě po třech letech z domova nechytal.“ Na Johannu nemá hezké vzpomínky.

„Byla to hysterka, kterou zajímalo jen kafe a cigára. A asi měla pocit, že ze mě musí všechno vytlouct.“ Jejího manžela Karla měl rád. „Byl to hodný člověk, nikdy se na mě křivě nepodíval.“

Více se múžete dočíst v celém článku Poslední lidické dítě. Po převýchově v Německu se vrátil zpět do Čech. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Fagan se ale navíc tváří jako svědomí lidstva a poslední spravedlivý. Už zase dorazil i k nám.

„On sám pro nás v podstatě nic neudělal, jen si na válečných odškodněních vybudoval popularitu,“ řekl nám v roce 2001 předseda Svazu nuceně nasazených Ing. Karel Horák.

V té době Edward Fagan právně zastupoval statisíce Čechů, kteří museli otrocky pracovat pro Třetí říši.

Já měním historii

Potomek ruských židovských přistěhovalců Feigenbaumů má pestrý osud.

Jeden čas žil v Izraeli a chtěl být rabínem, pak to zkoušel s cestovní kanceláří pro bohaté klienty či jako právník tabákových a farmaceutických firem.

Našel se až v roli „krokodýla“, do níž dorostl z „honiče sanitek“. Obojí v americkém slangu znamená advokáta, který jménem poškozených osob žaluje solventní firmy a dožaduje se odškodného.

Ten první tak činí ve velkém a druhý skutečně obtěžuje lidi, kteří si na ulici zlomili nohu.

„Mým posláním je měnit historii a přinutit ty, kdo profitovali ze zla, aby za to zaplatili. Hájím lidská práva. Je to nádherný pocit!“

Tak pravil Edward Fagan v době, kdy jménem obětí holocaustu žaloval švýcarské a německé banky o sporná konta z časů války. Z obou zemí tak získal 6,25 miliardy dolarů!

Sám si samozřejmě přidělil vysoce nadstandardní honorář. Za zmínku stojí, že stejnou žalobu chtěly vést dvě jiné americké právní firmy. Zadarmo! Edward Fagan měl ale lepší marketing a spor jim přebral.

Žalovat Boha? Kolik má na kontě?

Někdy v té době zřejmě u advokáta propuklo mírně mesiášské megalomanství.

Celý svět se mu stal hřištěm, na kterém lovil obr kauzy s nadějí na vysouzení velkého odškodného (viz rámeček Otroci, tsunami i Borat). Snad by žaloval i Boha, kdyby znal stav jeho konta.

Budiž však ke cti právního světa řečeno, že po úspěších s „krvavým zlatem“ a odškodněním pro nuceně nasazené, u nichž je stejně Faganova zásluha sporná, to už šlo s narcisistním právníkem jenom z kopce.

Ukázalo se, že se mu jedná o slávu a obří honoráře a jednotlivým případům poškozených klientů nevěnuje dostatečnou pozornost.

Někteří proto přišli o peníze, protože Edward Fagan zapomněl podat jejich žaloby či nepřišel na soudní líčení. To je třeba případ oběti autonehody Hectora Ortize, který ztratil naději na odškodné 35 milionů dolarů, ale i řady dalších lidí.

Několika klientům musel advokát sám odškodné vyplatit: jednou 3,2 milionu dolarů, jindy 167 000 dolarů apod. Podle posledních dostupných čísel tak ještě dluží zhruba 10 milionů dolarů.

Více se múžete dočíst v celém článku Kontroverzní advokát: Žaluje každého – Čechy, Němce, Američany. Žaloval by i Boha. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Akční a milá dáma Petra se stala hraběnkou po sňatku. Dnes mimo jiné dokonalá organizátorka romantických svateb na domovském zámku Jemniště se totiž vdala za hraběte Sternberga.

Děti sympatického jihočeského páru jsou v genealogii rodu vedeny jako hrabě a hraběnka. To jsou dvě cesty jak se v Česku stát členem nobility: provdat se za šlechtice nebo se ve šlechtické rodině narodit.

Ale pozor, PhDr. Milan Buben z Katolické teologické fakulty UK v Praze a odborník na heraldiku a titulaturu v českých zemích vysvětluje:

„Muž ženu šlechtí, žena muže nikoli. Tedy provdá-li se za muže se šlechtickým titulem, získá titul sňatkem, avšak opačně to nefunguje. Navíc pokud si žena s titulem vezme nešlechtice, o svůj titul sama přichází. Ona i její potomci.“

Tituly jsou neoficiální

Šlechtické tituly, které byly historicky uděleny v českých zemích, už od roku 1918 neplatí, zrušil je prosincový zákon č. 61/1918 Sb.

Příliš připomínaly rakousko-uherskou monarchii a nehodily se do krámu nové republice (jejich rušení souviselo i s nastávající pozemkovou reformou -zabavením šlechtického majetku).

Užívání titulů rytíř, baron, hrabě, kníže či vévoda se od roku 1921 dokonce trestalo! Zákon o zrušení této titulatury se měnil v roce 1936, 1938 a poté i roku 1945, platí ovšem do dnešních dnů, i když postihy odpadly.

Tedy také Karel kníže Schwarzenberg se může svým rodným titulem nechat v ČR oslovovat jen neoficiálně, ačkoli se jako pravý aristokrat nejen narodil, ale i chová.

Některým šlechticům byl titul roku 1918 u nás odebrán, ale poté legalizován vládou jiné země – to je příklad jedné větve Lobkowiczů.

Ladislav Lobkowicz získal od belgické královny roku 1958 titul princ de Lobkowicz, což legalizovalo aristokratický rod Lobkowiczů po jejich nedobrovolné emigraci z Československa (v angličtině slovo princ znamená nejen princ, ale i kníže).

Více se múžete dočíst v celém článku Chcete být šlechticem? Může být. Jen musíte vědět, jak na to. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Ve větších masnách, kde ji mají v repertoáru, nebo také ve specializovaných obchodech zvěřinou. Jsou i firmy zabývající se výkupem zvěře od mysliveckých sdružení nebo majitelů honiteb a následně prodejem zvěřiny. Některé z nich vám maso po objednání dovezou domů.

Zvěřina má dělení: je to zvěř srstnatá (králík a zajíc), černá (divoký vepř), červená (jelen, daněk a srnec) a pernatá (bažant, koroptev, divoká kachna, divoká husa, holub, kvíčala a sluka). Ve starých kuchařských knihách se najdou i recepty na úpravu vydry, skřivanů, tetřevů a tetřívků i drozdů.

Stejně jako chovy domácích zvířat, tak i podniky zabývající se výkupem a prodejem zvěřiny podléhají ze zákona stálému veterinárnímu dozoru. Každý prodejce musí garantovat nezávadnost masa, zpracovatelský závod má přiděleno své veterinární schvalovací číslo. Zvěř je evidovaná, takže lze přesně dohledat původ zvěře, místa lovu a také jméno lovce.

Zvěřina – kvalitní, zdravé a nízkotučné maso

Zvěřina obsahuje vysoké procento bílkovin a je typická jemnějšími svalovými vlákny, než mají domácí chovaná zvířata. Co činí zvěřinu pro nás zejména zajímavou, je nízký obsah tuků a také vysoký obsah nenasycených mastných kyselin a k tomu nízký obsah cholesterolu. Obsahuje také hodně thiaminu, riboflavinu a kyseliny pantotenové.

Hlavní vliv na kvalitu masa má to, že zvěř žije volně v přírodě, není stresovaná, jako je tomu často ve velkochovech domácích zvířat. Zvěřina je tedy jedinečnou biopotravinou a má vynikající vlastnosti.

Zvěřina na mnoho způsobů

Zvěřinové maso se připravuje na všechny možné způsoby, typické je pečení a dušení, hodí se i ke grilování v zahradě. V minulosti bývaly oblíbené všelijaké paštiky a sekané hlavně ze zajíců. Než ale začneme s masem pracovat, musíme je nechat odležet. Jak dlouho který kus potřebuje odležet, to nám poradí prodejce. Obecně mladší kusy potřebují minimální odležení, mohou se připravit i následující den po zakoupení. Jelení maso je pak nutné vždy navíc mořit, stejně jako starší maso kanců a dalších zvířat.

Více se múžete dočíst v celém článku Zvěřinové hody i v naší kuchyni. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Kuchyně.

Podle představ budoucích majitelů měl být dům prostorný, současný, ne však okázalý, měl dobře „zapadnout“. Přilehlá komunikace rohové parcely měla být využita pro pohodlný vjezd do přilehlé garáže.

Jaké je základní řešení

Celý dvoupodlažní objekt má jednoduchý obdélníkový půdorys, v přízemí je dost prostoru pro obývací pokoj, kuchyni, pokoj pro hosty, televizní a technickou místnost, sociální zařízení, šatnu, sklad, chodbu a zádveří. Ve druhém podlaží je umístěna ložnice, dětské pokoje, šatna, koupelna, lázeň a sauna, a kotelna. Obě podlaží jsou propojena dvouramenným schodištěm. Na základní hmotu domu navazuje jednopodlažní garáž, z níž se vyjíždí rovnou na komunikaci. Vrata garáže jsou posuvná na stěnu, vzdálená jsou od ní cca 17 cm, zabírají tak málo místa.

Jak upravit vzhled

I když je půdorys domu zcela banální, o vzhledu se to říci nedá. Přední část domu v druhém podlaží se jako vznáší ve vzduchu. Část obytného prostoru je otevřená přes dvě patra, volně propojená s galerií v patře. Tuto vysokou partii lemují na fasádě z obou stran uzavíratelné polovenkovní prostory, terasy v přízemí a lodžie v patře.

Řešení

Nosný systém je zděný v kombinaci s ocelovými sloupy a monolitickými stěnami. Ing. Matyáš z kolínské firmy IPMB, která byla hlavním dodavatelem, říká, že „…vykonzolování objektu, tedy balkonu a stropů, je natolik atypické, že jsou také monolitické. Jako monolit, tedy pouze výztuž a beton, je dělaná i ona předsunutá část domu.“ Interiér je se zahradou propojen fasádou s posuvnými stěnami, které dům podle potřeby otevírají či uzavírají.

Betonové opojení

Při pohledu na dům se v pozadí objeví panelové domy. Snaha o harmonizaci vedla k méně obvyklému řešení nejen fasády. Beton se objevuje zvenčí i uvnitř, a není tu jen nahodile.

Doporučení: Jen s odborníky

Betonová fasáda ladí s pozadím. Pohledový beton je bez povrchové úpravy, odbedněný a dál neopracovávaný, pouze zatažený transparentním nátěrem kvůli sprašování…. To na vzhled vliv nemá. Posuvné panely z tahokovu jsou vyrobené na míru, jezdí v kolejnicích na kolejnici upevněné na stropě. Tyto panely slouží k zastínění proskleného hlavního obytného prostoru.

Beton v interiéru je rovněž ošetřen pouze transparentním lakem, což zní jednoduše, ale musí se to opravdu umět, aby byl výsledek pěkný. Pohledový beton je na provedení velmi náročný, amatérsky nelze! Výhodou tohoto řešení je úspora za omítky, a v současné době je beton v interiéru módní záležitostí. Tady však má hlubší smysl, koresponduje s fasádou domu.

Oříšek ze skla

Vzdušnost objektu obstarává fasádní prosklený systém, se kterým je nutné mít zkušenosti.

Jak na to

Více se múžete dočíst v celém článku Dům na rohu ulice. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Stavba a rekonstrukce.

Podmínkou získání podpory totiž mimo jiné je, že žadatel měl zaplaceno důchodové pojištění aspoň za 12 měsíců během posledních dvou let (dosud to byly tři roky).

A pokud ukončí bez vážného důvodu zaměstnání, jež mu zprostředkuje úřad práce, bude se moci na něj znovu přihlásit nejdřív po půl roce.

Stejně dopadne člověk, kterého zaměstnavatel vyhodí pro hrubé porušení pracovních povinností.

Podle věku

Podpora v nezaměstnanosti se vyplácí 5 až 11 měsíců, což se odvíjí od věku žadatele: pět měsíců občané mladší 50 let, osm měsíců lidé od 50 let do 55 let a 11 měsíců občané nad 55 let.

Výše podpory se počítá z čistého příjmu: první dva měsíce 65 %, další dva 50 % a od pátého měsíce 45 % z čistého příjmu.
Pokud zaměstnanec ukončí pracovní poměr „bez vážného důvodu“, tedy vlastní výpovědí či dohodou, bude pobírat podporu po celou podpůrčí dobu pouze ve výši 45 %.

Více se múžete dočíst v celém článku Praktické tipy: Najděte si nové zaměstnání. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

! A přišli rovněž na to, že klevetníci se dožívají vyššího věku a mají pevnější zdraví než „neklevetníci“! Takže: „Víte, že Kateřina Brožová má dalšího…“

Drby můžou ublížit, znepříjemnit někomu život, pochroumat vztahy, ale (ty pozitivní) umějí i posílit, zvednout sebevědomí nebo pomoci. Každopádně léčí!

Studie z USA ukázala, že při běžném tlachání se ženám zvýší hladina progesteronu v krvi, čímž se sníží jejich stres a navodí se libý pocit. Klevetnice se uvolní a dostanou do pohody.

Onen hormon ovlivňující hlavně menstruační cyklus působí i na tvorbu sociálních vztahů, vzbuzuje vzájemné city a vyvolává konání dobra. Lékaři podotýkají, že mozek se díky „drbárně“ také brousí v rozeznávání přítele od nepřítele.

„Klevetění sníží hladinu adrenalinu, čímž se lidé cítí lépe,“ míní spoluautor jednoho z výzkumů Robb Willer působící na americké univerzitě v Berkeley.

Klepy jsou nesmrtelné (i smrtící)

Vyprávět si s nejlepší kamarádkou o novinkách v obchodech, slevách, o tom, co v práci, co on, co na diskotéce a probrat kamarádku, která tu ke své smůle není, je běžná praxe dam. Stejně to ale – i když prý méně – dělají muži.

„Je třeba říct, že tento fenomén je starý jako lidstvo. V době, kdy žil člověk ve smečce a jeho základním problémem bylo přežití, se asi též u ohně ‚drbalo‘, ale spíš o možném nalezišti jídla, o bezpečí a tak dále.

Rozhodně to nebylo ve stylu drben z pavlačí a dvorků v minulém století!“ říká psycholog a soudní znalec Slavomil Hubálek, ředitel Alea – psychologie, s. r. o., v Praze.

„Každopádně je přirozený znak lidské psychiky, že rádi mluvíme o někom jiném a neradi o sobě. Zjevně to má hlubokou psychologickou příčinu – sebereflexe, sebepoznání je totiž někdy bolestivá a nepříjemná věc.“

Probírání různých „zpráv“ o druhých nám lahodí a lahodit bude, už proto, že nás odvádí od vlastních nedokonalostí, problémů apod.

Drbárna o sousedech, příbuzných, šéfech i kolezích je věčná! Děláme to také z nudy, z touhy získat morální převahu, mstít se.

Jen pozor: drb může někdy skončit podáním trestního oznámení, rozvodem drbaného či jeho sebepoškozením.

Šuškanda v práci

Vědecký výzkum z Velké Británie (2009) ukázal, že ženy v práci tráví drbáním kolegů v průměru 69 minut denně! To znamená, že ze svého aktivního působení v zaměstnání asi tak dva roky prodrbou.

Přitom ovšem zvládnou zacílit na 5,1 témata – narozdíl od mužů, kteří jich při drbání kolegů zvládnou pouze 4,6!

Psychologové míní, že tlachy tohoto typu můžou ovlivnit kariéru jedince, respektive jeho postup. Co víc, pomocí drbů lze budovat lepší vztahy na pracovišti!

Každopádně více než 53 % zaměstnanců přiznává, že pomlouvá kolegy a firemní politiku (toto téma vede nad řečmi o rodině, soukromí a pocitech).

Každý desátý britský zaměstnanec připouští, že mluví častěji o šéfovi než o hlavních zprávách dne z domova a ciziny.

„S drby na pracovišti se to musí umět – nepředávkovat, nezaměňovat s tajemstvím a dělat, že vím míň než víc. U přijímání drbů se tvářit překvapeně, ale vždy být diplomat,“ směje se sociolog Petr Freiman:

„Jinak máte punc drbna roku a je pro vás s novinkami šlus. Maximálně vás budou využívat jako spolehlivý tlampač.“ Ideální je drby znát, dělit dvěma a pamatovat si je.

No jo, ty ženské!

Zamilovanost do drbů se připisuje jen ženám a čím nižšího vzdělání jsou, tím lépe, jenže stačí číst informace, které zveřejnil internetový server WikiLeaks z důvěrných diplomatických depeší, a je jasné, že v tom nejedou jen dámy mdlého rozumu.

V tomto případě i mužští členové diplomatických sborů drbali jako zběsilí. Klevety se týkaly jejich zahraničních protějšků a psychologové k tomu řekli: drby se vytvářejí ve všech skupinách od středoškolské po diplomatické.

„Skupiny se snaží vymáčknout pravdu. Je to de facto tvorba neformálních zpráv. Ač se to nerado slýchá, drby jsou zřídka lživé a také ne vždy jsou zlé,“ píše psycholog Charles Walker z Univerzity sv. Bonavetury v New Yorku. Každopádně připustil, že rychleji se šíří vždy drby negativní…

Zpět k dámám. Člověk je tvor společenský, a tak obvykle bojuje i o své místo na žebříčku popularity (v práci, klubu, partě, spolku…).

Ženy navíc ono „informování“ berou jako součást sblížení – věda míní, že tak chápou ochranu vlastní komunity a navíc si tím zvyšují sebevědomí.

Obří omluvenky jim nesou foniatři a neurologové: 1. Sluchový systém žen funguje nejdokonaleji při drbání a pomlouvání, neboť se mozek maximálně soustředí. 2. Ženy mají v mozku víc nervových buněk určených k hovoru, proto mluví třikrát častěji než muži.

Přijde-li na přetřes sex, ženy tichnou a hovor přebírají pánové. K pomlouvání a zájmu o drby se z výzkumu Siemens Hearing Instruments hlásí každý druhý muž a klepy vyslyší čtyři z deseti pánů!

Útěk od vlastních problémů

„Fenomén probírání ověřených a neověřených zpráv došel vrcholu vstupem moderních sdělovacích prostředků. Je tu bulvár tištěný i na internetu, kdy se kliknutím na počítači lze dozvědět haldy historek o někom jiném.

Jsem přesvědčen, že to je lest, kterou si člověk na sebe vymyslel, a dokazuje ono vyřčené, že utíká od vlastních problémů,“ říká Slavomil Hubálek a doplňuje, že při psychologických vyšetřeních řady jedinců se potvrzuje, že hlavně lidé s nadměrným množstvím vlastních problémů a neuspořádaným životem (partnerským, rodičovským) milují zprávy o tom, která herečka se rozvádí, kdo se vyspal s kým, kdo skončil v blázinci.

„Nejatraktivnější jsou zprávy o vraždách, úmrtích a pohřbech, ačkoli většina lidí říká, že to neradi slyší,“ krčí rameny psycholog. Palcové titulky Zbláznila se, Skočila z okna apod. zabírají.

„Pravda je, že ona starostlivost o druhé vede také k sociální kontrole, čímž má pozitivní funkci. Na vsi, kde znal každý každého, nebylo možné ukrást svého času ani hrábě, protože by se tím dotyčný znemožnil.

Dnes to tak neplatí, lidé se neznají v domě, natož ve městě, proto se stávají případy typu vlčí děti, Natascha Kampuschová či Josef Fritzl. Tady působí i nechuť lidí z okolí něco říkat, obava ‚zaplést se‘, ale to jsme jinde.

Myslím, že v tomto ohledu může mít drbání obecně pozitivní funkci,“ tvrdí Slavomil Hubálek s dovětkem, že někdy se ve výpovědích svědků trestních kauz objeví věta: „Jo, ale o tom se v okolí drbalo už léta.“

Všeho s mírou

Svatby králů, lásky princezen, klepy kolem dvorů zajímaly poddané odedávna. Tyto novinky v ústním podání byly přijímány lidmi vděčně, i když jejich přenos nebyl rychlý a obsah zastarával.

„Dnes tomuto zájmu vychází vstříc profesionální služba – bulvár! Nezapomínejme, že to je byznys, takže ony zprávy mají zákonité atributy.

Vraťme se k běžnému spíš ústnímu drbání mezi lidmi, kde centrálním tématem jsou mezilidské vztahy,“ znějí slova odborníka na lidskou duši, který přiznává, že sejde-li se parta psychologů, stočí se časem profesní hovor k povídání o politice, kde dokážou účastníci zpracovat jak validní informace, tak drby.

„Když si pár chlapíků u piva a pár ženských u kafe dobře a mile podrbe, má to pro ně ozdravný, očistný účinek,“ připojuje se k názoru kolegů Slavomil Hubálek. Drby mají typologizaci – lze je minimálně dělit na dobré a zlé, které se blíží pomluvě.

„Sdělení „ona s ním možná něco má“ může být ale jak veselá historka ze života, tak pomluva, která plodí žárlivost a škodí. Ohraničit, kdy ta věta ublíží a kdy je nevinná, nelze.

To je riziko podnikání, tedy spíš šíře tlachání,“ upozorňuje. Z toho je jasné, že tady dvojnásob platí Všeho s mírou!

Jak vzniká, jak se vyvrací?

Drbat se dá o všem, žádné téma není zakázáno. Jen lze říct, že není fér posílat dál obsah toho, co nám někdo sdělil jako tajemství, a to, co se „vaří“ doma.

Přesto 13 procent žen zahrnutých v britské studii uvedlo, že úmyslně předávají tajemství dál, třebaže „jen“

Sem si odklonila svoje poklady krásná Kleopatra, tady odpočívali a léčili se faraonové, zde rád pobýval biblický Herodes (založil nadaci na podporu koských sportovců), na skok se tu zastavil i svatý Pavel.

A kde jinde než tady mohl Hippokrates najít ideální podmínky pro svou lékařskou vědu?

Všichni mocní Středomoří si Kos pěstovali jako luxusní letovisko, díky čemuž se mu navíc vyhýbali piráti – báli se tvrdé odvety.

Kleopatra se jistě neopalovala na zdejších nádherných písečných plážích, v její době byla v módě bledá pleť. Vy si ale tento požitek určitě nenechte ujít.

Vychutnejte si ho v tom typickém klidu a pohodě, které nevelký Kos nabízí: tady se nemusíte bát, že vás převálcují pivní návštěvníci diskoték.

Pro děti a starší či pohodlnější turisty je Kos znamenitý také tím, že ho tvoří „lautr rovina“.

To znamená, že si na něm jak pěší, tak hlavně cyklistické výlety vychutnáte bez přílišné námahy.

A kam nejlépe vyrazit? Určitě nevynechejte hrad rytířů Řádu svatého Jana (johanitů), který je dominantou přístavu hlavního města.

Kousek od něj najdete slavný Hippokratův platan. Obří strom s obvodem 12 m jistě patří k nejstarším rostlinám světa. Tvrzení, že v jeho stínu Hippokrates vyučoval své žáky, ale možná přece jen bude trochu přehnané.

Nijak však nepřehánějí zvěsti o tržnici v centru města. Vzhledem k jejím rozměrům 300 x 50 m šlo o jeden z (obchodních) divů antiky.

Více se múžete dočíst v celém článku Ostrov Kos: Kleopatřin poklad. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Jako každý rok si říkáte, jak byste mohli se svojí polovičkou strávit Svatého Valentýna a rádi byste na to tentokrát šli jinak? Máme pro vás netradiční nápad, který si oba užijete.

• Darujte sobě a své lásce pobyt v Lázních Mšené, kde pro vás připravili speciální Valentýnské pobyty!

Lázně Mšené se nacházejí jen chvíli jízdy od hlavního města a překvapí vás krásnou oázou klidu v zimním hávu, který v tomto zimním období obzvlášť vynikne v lázeňském parku se sněhem pocukrovanými stromy. Příjemné prostředí lázní je vhodné pro mladší i starší páry, každý si najde své. Tyto rodinné lázně na vás dýchnou atmosférou domácího krbu a léty tradicí místních osvědčených procedur. Ať máte radši již jen relaxaci, nebo rádi trávíte volno aktivním odpočinkem, obojího můžete v těchto lázních využít.

Více se múžete dočíst v celém článku Netradiční Valentýn v lázních. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Dovolená a cestování s Kafe.cz – na cestách po Evropě.

Češi byli od pradávna národem zemědělců a řemeslníků. Nejrozšířenější formou bydlení byl dům s hlavní místností, ve které žilo i několik manželských párů.

V rodném domě zůstávali hlavně synové. Dcera odcházela do manželovy rodiny, protože z dědictví a dělení majetku byla děvčata zhruba až do poloviny 19. století vyloučena.

Ale i později se dědictví většinou vzdávala. Rodina se obnovovala v mužské linii. Synové s rodinami zůstávali s otcem zejména tehdy, když bylo na čem hospodařit.

To byl hlavní důvod vícegeneračního soužití v minulosti. Souvisí s ním i nařízení z konce 17. století, které zavádělo takzvanou daň z komína. Ta se vybírala podle počtu komínů, které čněly nad střechou stavení.

Pro rolnickou rodinu tedy nebylo výhodné stavět nová kamna a další komín a rozdělovat se na menší „jednotky“. Ať už kvůli placení vyšší daně, nebo z organizačních důvodů, kdy jednotná rodina lépe komunikovala.

Podobný model vydržel i o dvě stě let později, kdy se dědické tradice udržovaly souběžně se státními nařízeními. Novomanželé měli pramalou šanci se osamostatnit, proto se ve společném bydlení hledala řešení, která by zajistila aspoň nějakou intimitu manželského života.

Mladým párům se otevřela možnost osidlování samot, kde si manželé mohli vybudovat svoje vlastní hnízdo. To ale neznamenalo, že se oddělili od rodičů i hospodářsky.

Spory je třeba řešit

V posledních letech je situace poněkud jiná. Více generací spolu žije hlavně kvůli nedostatku financí. Hodně mladých rodin si nemůže dovolit vzít hypotéku, o spoření na byt může leda tak snít.

„Když jsem se rozvedla, neměla jsem jinou možnost, než se i s dcerou nastěhovat k rodičům. Naštěstí mě k sobě bez řečí vzali, i když doma bydlela tehdy ještě studující sestra,“ vzpomíná Lenka z Kladna.

„Přestože mi u našich nic nechybělo, snažila jsem se osamostatnit. Celých těch pět let jsme se vždycky na všem domluvili, ale já chtěla rozhodovat o některých věcech sama.“

Rodiče jí pomáhali s dcerou, aby mohla zůstávat v práci o něco déle. Věděla, že malá je v dobrých rukou. Mělo to ale i svou stinnou stránku.

„Dceru vychovávali čtyři dospělí a každý podle své představy. Často se stalo, že já jsem něco zakázala, ale ten druhý to povolil. A naopak.

Více se múžete dočíst v celém článku Celá rodina po jednou střechou. Ano či ne?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.