Dcera nechce dítě. Já bych přitom tolik chtěla vnoučátko
Mám hezkou a schopnou dceru Barboru. Vystudovala vysokou školu s červeným diplomem, má skvěle placené zaměstnání a spoustu přátel – podotýkám že většinou bezdětných.
Každý rok si dopřává drahé dovolené, miluje adrenalinové sporty. Má krásný byt a nedávno si pořídila auto svých snů. Miluje ho, jako by to bylo její dítě. Báře bude už 36 let a nemá ani stálou známost.
„Všechny tvoje spolužačky z vejšky už mají rodinu a ty pořád otálíš,“ říkám jí. „Jak dlouho chceš ještě čekat? I některé tvoje kamarádky mají děti, podívej se na Katku, čeká třetí.“
Děti ji nezajímají
„Bývalé spolužačky, maminko. Bývalé kamarádky! Na to nezapomeň,“ zdůrazňuje. „Já se teď nestýkám s holkama, které mají děti.
Myslíš, že mě baví poslouchat, jak se Jakoubkovi vyklubal první zoubek, že z Aničky roste houslová virtuoska, jak Kryštof vyhrál matematickou soutěž nebo jak Zuzanka skvěle lyžuje?
Ty kecy o výživě, teplotkách a plínkách? Tady se v konverzaci nechytám a leze mi to pořádně na nervy.“
Potom vždy řekne, že děti jsou protivná a uřvaná stvoření, pořád se něčeho dožadují, jsou často nemocné, nenechají matku chvíli v klidu a čím jsou starší, tím je to horší.
„V práci mám kolegyni, jejímu synovi je šestnáct a teď ho vyhodili z gymnázia kvůli záškoláctví. A kouří marihuanu. Kolegyně je nešťastná, což se začalo projevovat i na jejím výkonu. Takhle já dopadnout nechci!“
Ptám se dcery, proč si vždycky vybírá jako příklad nejhorší scénář. Jsou přece děti, které drogám neholdují a mají ušlechtilé zájmy, třeba Anička, co hraje na housle, nebo lyžařka Zuzanka, o kterých mi vyprávěla.
Vnoučata mi nedopřeje
Jenže Bára mě utře, že jde o výjimky. A kdoví, jestli matky těch malých géniů nepřehánějí.
„Maminko, já chápu, že bys chtěla vnoučata. Ale měj na zřeteli i moje přání. Mám náročnou profesi, čeká mě povýšení, dítě si nemůžu dovolit. A copak bych se mohla věnovat svým koníčkům, sportu a cestování?“
Říkám Barboře, že jí děcko ráda pohlídám, avšak ani na to neslyší.
„Jsi hodná, mami, cením si tvé nabídky, vezmi však už konečně na vědomí, že děti nechci. Nikdy jsem ti to otevřeně neřekla, ale já je nemám ráda. Vůbec.
Nedokážu se rozněžňovat nad kočárky, a když vidím bandy puberťáků, jak pokuřují před školou a řvou, mám tisíc chutí vzít je bičem.“
Vůbec nechápu, kde se v mé dceři takový odpor k dětem vzal! Byla nesmírně milované dítě, s manželem jsme se jí maximálně věnovali a k lásce jsme ji také vychovávali.
Kde se stala chyba? Může být důvodem, že je jedináček? Ale vždyť je spousta jedináčků, co mají děti a milují je.
Více se múžete dočíst v celém článku Dcera nechce dítě. Já bych přitom tolik chtěla vnoučátko. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.
